28. července 2015

Jeden den s dvojčaty

V Praze bylo horko k zalknutí. Už přes týden stoupá rtuť teploměru ke čtyřicítce a už nevíme, jak se ochladit. A jít sama se třema dětma někam k vodě, no mám pud sebezáchovy.
Na chatu nemůžeme, tam řádí řemeslníci a nehodlám nechat dítě přizabít kusem lešení...

Moje drahá polovička rozhodla: jedem na Šumavu. No proč ne. Takže je pátek večer. Dneska už fakt nikam nepojedeme. Ale je to ten správný čas sehnat nějaké to ubytování na sobotu. A pokud možno tam, kde se dá projet s kočárem. Volba padá na Antýgl. Kupodivu mají volno. Takže rozhodnuto. Jedeme za Vydrýskem. Jednoho plyšového už jsme pořídili na Turnerově chatě, když jsem tam byla ještě s Žížalákem v břichu a od té doby už je vydrýsek náležitě umazlený... 



Sobota ráno - to nás čeká balení a start směr Šumava. Myška vstala prdelkou napřed a řve hned od božího rána. Tak se nasnídáme, já hodím pár věcí do jedné velké tašky. Mám brát tu druhou postýlku nebo nemám. Honem ještě volám do hotelu, jestli mají dvě. Mají. Sláva, nemusím tahat peřiny ani postel. Z jedné tašky jsou opět čtyři. Jedna s oblečením pro nás všechny, druhá s botama, třetí s plínama a nočníkem a čtvrtá proviant obsahující několik vod, jablek, okurek, zbytků chleba, sušenek a hlavně polystyrenovýho chleba...

Ještě honem uhnat kamarádku, která má něco donést a zpozdila se. Zabavit tatínka, aby neprskal, že máme zdržení, poslat ho pro auto. Tak věci do auta, dohlédnout, abychom naložili všechny děti, přihazuju tašku od kamarádky a jedem. Tentokrát to ani nebylo na rozvod, jako když balíme na delší dobu. Dokonce i puzzle dvojkočáru a nepřeberného množství tašek bylo tentokrát celkem snadné.

Vyrážíme směr Plzeň. Kolona. Myšička začíná řvát, protože je vyspalá a navíc jsme si dovolili jí připásat do sedačky. Rve pásy a snaží se vyvlíknout. Poprvé jsem se ohla v koloně a zas jí připásala. Ale pak už to jelo, tak to jistí nejbližší benzínka. Zuřivě přemýšlím, čím ty pásy zpevnit, aby to nevyvlíkla. Mám to. Sundavám z kočáru popruh na odrážedlo. Je tam pevná přezka a ještě sucháč. Jsem celkem překvapená, ale funguje to. Otázka je, kdy přijde na to, jak se to rozepíná, ale zatím to jde.


První zastávka Prášily. Je tam hospoda U Michala s hřištěm. Už jsme tam kdysi byli a i nyní vaří celkem dobře a za rozumnou cenu. Jdeme bez kočáru. Ovšem poslední dobou návštěva restaurace začíná být se třema dětma poněkud náročná. Prchají, řvou a mlátí se. Navíc naše Myšička je prvotřídní čunčula a zaprasí sebe i vše okolo v rekordním čase. Hurá, mají dětský koutek. Teda místnost. Strategicky se usazujeme přímo do dveří, aby nemohli prchnout mimo hernu. Chyba lávky, židle se dá podlézt. Ale koutek je pro ně nový, nemají ho prozkoumaný a chvilku je to zabaví. Navíc hned vedle restaurace je infocentrum, tak rychle vyrážím zjistit, kam se tady po okolí dostaneme s dvojkočárem. No, moc toho není. Nejde jen o dvojčata, ale Žížalák nám 10 km ještě neujde. A já vlastně taky ne. Nějak jsem zlenivěla a hlavně nesnáším kopce. A představa, že děti táhnu na zádech... prostě dvojčata v nosítku nenosím. Ani když jdeme ve dvou. Protože nosit dvojčata a ještě u toho honit další dítě... ne ne, jsou věci, které mi za to prostě nestojí.  Přichází polévka. Které dítě zrovna ulovíme, to jí. Čuchám čuchám, které z dvojčat potřebuje novou plínu. Stíhám to těsně před druhým chodem. Ještě že nám zatím stačí 3 jídla na 5 lidí. Ale už to začíná lézt do peněz. Dvojčata se stále motají číšníkům pod nohy. Jen se ke stolu pro 4 potřebujeme narvat všichni.. Něco jako dětské židličky a nebo podprdelníky nevedou. Posazuju dvojky na jednu židli. Objednali jsme tři různá jídla a zkoušíme, které vlastně budou děti jíst. Vždycky je to sázka do loterie. Někdy sní všechno včetně našeho a někdy do toho sotva dloubnou. Žížalák začíná se svíčkovou. Tu on rád. Naštěstí mu stačí dva knedlíky. Koprovka jim nejede. Jednou rukou krmím sebe, druhou dvojky, třetí hlídám, aby se nezaprasili a čtvrtou, aby neprchli. Balík vlhčených ubrousků v pohotovosti. Žížalák objevil venkovní hřiště. Prchá. A je to daleko a nevidíme na něj. Koblížek ani nedožvýkal poslední knedlík a prchá za ním. Tatínek ho ulovit a přinesl i s reklamací, že cosi protéká z tepláčků. A pak ať se někdo diví, že pořád tahám tu velkou tašku. Vylovit plínu, ubrousky a komplet náhradní oblečení... po tomto intermezzu teprve předám třetí dítě značně vyčerpanému tatínkovi a dožvýkám poslední knedlík i já. Poklidím stůl od všechny zbytků, umatlané omáčky a snažím se nevidět fleky na zánovních šatičkách. Děti jsou na hřišti venku, tatínek s nimi. Dobré. Nic nerozbili, nerozlili, číšník o ně nezakopl, nevřískali, docela se i najedli a já měla jídlo ještě aspoň trochu vlažné a ne jako obvykle. Ale že bych si dala po obědě i kafíčko a v klidu, to už je několik let jen utopie. Většinou po nás personál hází prosebné pohledy už v půlce oběda, kdy už teda půjdeme. 

Chvilku se ještě zdržíme na venkovním hřišti. Něco je na ně moc vysoko, něco je rozbité, něco je nebaví a hlavně, každé dítě prchá na jinou stranu. Necháme je chvilku pohrát, snažím se jim vysvětlit, že ta malá klouzačku bude určitě stejně zábavná jako tak obří, na kterou nevylezou a řvou pod ní. Myšička opět sundala boty a ponožky. Jako už ten den 3x. Děsím se toho, že mi jednou vyhodí botku z kočáru a nevšimnu si toho. A takový boty pro děti, to je docela dost peněz. Navíc běhat bosky může na zahradě, ale ne jen tak venku... Začíná kapat. Dojdeme rychle do auta, naskládat všechny děti. Nemám ráda 3 sedačky vedle sebe. Pásy se tam špatně dávají a prostřední dítě taky.

Jedeme dál najít hotel a doufáme, že přestane pršet. Mineme jednu šipku a sjedeme až dolů k řece. Další šipka že máme jet přes kemp. Hmmm, tak přes kemp se do hotelu dostat dá, ale jen pěšky a do kopce.  Znovu to objíždíme kolem dokola kopce a parkujeme u hotelu. No na mapě to vypadalo, že se dá dostat kočárem k řece, ale fakt teda nedá. Jen zkoukneme pokoj, jestli jsou tam obě postýlky a je to v přijatelném stavu, jestli večer ulovíme něco na večeři a mizíme na výlet. Bohužel opět kolečko autem ke kempu. 2,5 km oklikou přes kopec fakt kočárem nedám. Navíc už je docela dost hodin.


Konečně vyrážíme na výlet. Je asi půl 4 a my jdeme k řece Vydře a míříme směr Turnerova chata. Je tam moc krásně. Málo vody a kameny obrovské. Užívám si, že je málo lidí jak už je pozdě. Děti vyndaváme z kočáru a pobíhají a užívají si to. Všichni tři. Občas se přiblíží k vodě a chtějí házet kamínky. No to není moc dobrá zábava. Je to někde vysoko a spadnout na kameny nic moc. Cesta je pěkná i na kočár, stínem, les voní, prostě krása. Děti našly klacky, nechápu, co na nich ty kluci vidí. Můžete mi někdo vysvětlit fenomén klacek?????  Čím větší, tím lepší. Nejlépe ostrý a máchat s ním tak, abyste se vzájemně pobili a poškrábali... 
Občas dáme děti do kočáru a trochu zrychlíme. I Žížalák se občas chce svést. Naštěstí máme kočár, který uveze všechny naše děti najednou. 
Pár foteček u mostu, poházet pár kamenů a jdeme k chatě.
U Turnerovy chaty mají živou vydru. Děti se na ní moc těší a my konec konců taky. Ovšem chybička se vloudila. Právě zavírají. Nechápu, že zavřou v 5 i když by ještě hodinu, dvě mohli mít chatu plnou lidí... Vyloudíme ještě dvě limonády a chlap jde honem zabouchat na dveře právě zavřeného stánku s plyšovýma vydrýskama. Bez nich prostě nemůžeme odejít, děti se na to těší. Uloví i lehce omrzlé nanuky, ale hurá. Když už nejsou lívanečky, tak nanuk a limča taky dobrý. A potkáváme i Jantar s dvojčaty, tak jí jdu rychle pozdravit.
Děti jsou po zmrzlině i celkem čisté, sedí a ani moc neprchají. Dokonce se nechají i přemluvit, že ten kousek čokolády a zmrzliny na zemi jíst nebudou a nechají ho pejskovi a tak je čas jít zase zpátky. 

Cestou zpět už děti začínají být lehce protivné, je to do kopečka a navíc je nanuk moc nezasytil. Zas jsou chvilku v kočáru, chvilku běží, střídavě je cpu polystyrenem, jabkama a okurkou. Někdy si připadám, jak když tahám králíky z klobouku. Navíc je taška plná, jak jsem balila i deky a pláštěnky a bundy pro nás všechny, kdyby začla průtrž mračen. Naštěstí jdeme suchou nohou. Opět našli klacek. A kamínky a chtějí je házet do vody. Myška začíná být upištěná. Má dost. V autě nespala a je to znát. Posledních 200 metrů jdeme s parádním řevem. Ale není v mé moci s tím něco dělat. Honem nacpeme děti do auta, vyndat věci z kočáru i podkočáru (jinak nejde složit) a snad za těch 10 minut neusnou. Blížíme se k chatě a Koblížkovi se klíží víčka. Nastupuje zpěv písniček jako prší prší a dalších. To je celkem drží při  životě. Jsme tam.


Honem na večeři. Chlap jde vynosit věci z auta a já objednávám. Knedlík je tutovka. S kouskem masa. Koblížek nejí brambory, s rýží udělají hrozný nepořádek, těstoviny mají jen s červenou omáčkou a to se mi zrovna nechce odprasovat úplně ze všeho a hlavně z dětí. Já si dávám borůvkový knedlíky. To netuším, jestli budou jíst. Dětský koutek sestávající ze stolečku, dvou židliček, 3 plyšáků a polorozpadlého houpacího koně ke zabaví asi tak na 3 vteřiny. Už jsou rychlí, nevydrží jen koukat a ještě nejsou v tom věku, kdy jim stačí sedět a malovat si... no což. Na blízko sedící tulící se pár působí jako solidní antikoncepce. Nějak do nich nacpeme trochu jídla a mne začíná hodně bolet hlava, snědla jsem pár soust a modlím se, ať se ta migréna nerozjede. No prostě otrava kyslíkem. Děti jsou unavené, přetažené a začínají nám to dávat pěkně sežrat. Beru unavená dvojčata a prchám s nima do pokoje. Chlap se Žížalákem dojídají a likvidují škody. Já s vypětím sil a hlavou před výbuchem převlíkám dvojčata a ukládám do postýlek. Postýlky jsou cestovní a bez další matrace. To bude noc, nejsou zvyklí spát na tvrdém. Na pár minut lehám na postel, hlavu pod polštář. Přemýšlím, jestli budu zvracet. Navíc máme záchod i umývárky na chodbě. Nějak jsem odvykla a s dětmi to není moc praktické, musím je vždy nechat samotné. 
Přichází zbytek rodiny. Bohužel Žížalák ožil a začal kukat a jinak zlobit napůl spící dvojčata. Je to v háji. Dvojčata ožívají. Jsou unavení, začínají zkoumat a běhat a hýkat a vřískat. Tatínek se apaticky posadil do křesla, já už taky postrádám energii. Navíc máme pokoj s palandou. Střídavě sundaváme děti ze žebříku, palandy, skříně. Zachraňujeme předměty umístěné nízko jako jsou lampičky a vázičky a umisťujeme je mimo dosah dětí. Začínají hrabat tašku a našly polystyrenový chleba. Vrhly se na to, jako by nejedly a zalézají s ním za kanape. Chleba je všude. Zkouším jim dávat novou hru, snad je to chvilku zabaví. Magnetické puzzle. Doufám, že to nepoztrácí. Hmm, tak jim to vydrželo přesně 4 minuty.
Pomalu se blíží 9 hodina. Žížalák si zalezl do postele a usnul,  dvojčata stále řádí. Zkoušela jsem zapnout televizi. Běží jen česká televize, mám po Harry Potterovi, ten je na nově. A děti mají po pohádkách. Není ani signál telefonu. No nic. Stále řev a dupání, střídavě chovám dvojčata, snažím se jim povídat pohádku a zpívat a chovat. No aspoň už nemlátí do topení. Cpu jim vydrýsky, aby si hráli a tulili se s nima. Je po desáté,  konečně začínají vadnout a usínají. Já si jen vyčistím zuby a padnu do postele vycucaná jako citron. Už nespí dlouho, tak od března,  ani přes den, ani večer. Už je to nějaké náročné.

Koblížek v noci moc plakal. Nenechal se chovat ani chytit ani přitulit. Nechtěl pít, jíst, prostě nic. Asi se mu nelíbila ta tvrdá postýlka, do mojí nechtěl. Pomohl až dudlík, který už přes měsíc nemají. Nemůžu ho nechat řvát v hotelu uprostřed noci. Myšička spala celkem dobře, ale vstávačka už v 6 ráno. Takže budíček. 

Je to náročné... začíná další krásný den, čeká nás další výlet a večer už budeme doma. Docela se těším. 

4 komentáře:

  1. Tedy docela zlomyslně jsem se pobavila. Ďeti mám sice jenom dvě, ale k tomu dva sibiřsý husky. Tak nědky je to taky dost zběsilé. Manžel jezdí po světě a. Taky občas takto cestujeme. Máme vždy někde sraz a musím tam dojet s celým nákladem.

    OdpovědětVymazat
  2. Uff. Perfektní reportáž!
    Popisovaná místa téměř do detailu znám, takže úplně živý obrázek! Pevné nervy přeju! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Docela mě to pobavilo, ale soucítím s tebou :-) Bude líp. Možná, že to třetí a čtvrté dítě ještě trošku odsuneme na neurčito, když to tak čtu :))

    OdpovědětVymazat
  4. Moc jsem se pobavila!!! :-))) Celou dobu jsem měla pocit, že popisujete náš šumavský výlet:-). Děkuji, uklidnilo mne, že to takto neprobíhá jen u nás :-).

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...